Křest nové knihy Jana Šebelky Podivín, který okrášlil svět aneb Vzpomínání na Gustava Ginzela

Vydání knihy umožnila podpora Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor.

Text knihy by nevznikl bez pomoci mnoha lidí, kteří se na jejím vzniku podíleli buď vlastními vzpomínkami, nebo připomínkami a radami. Její základ tvoří rozšířený nekrolog Miloslava Nevrlého a vyprávění Gustava Ginzela, které zaznamenal a přepsal Jiří Preisler z Liberce v roce 1995 po požáru jeho domu. Nemít tyto dva obsáhlé příspěvky, nikdy bych se do piplavé práce shánění jeho spolucestovatelů, známých a kamarádů nepustil. Miloslavu Nevrlému patří ještě jedno poděkování za to, že se uvolnil mi dělat „něžnou supervizi“, jak to sám nazval.
Dík patří všem, kteří příspěvky sami napsali, nebo u piva vyprávěli. Zároveň bych se jim chtěl omluvit za to, že jsem je prudil a páčil z nich jejich vzpomínky. Bohužel, u některých nebyla průda úspěšná, což mi je líto. (Mimo jiné jsem neuspěl u Lubomíra Štrougala.)
Zásluhu na vzniku knihy má také pan Vladimír Horáček z Liberce, který mi velmi pomohl se sháněním lidí, kteří Gustava Ginzela znali.

Chtěl bych také poděkovat všem příznivcům a čtenářům portálu Freedlantsko.eu, kteří přispěli na knihu Podivín, který okrášlil svět aneb Vzpomínání na Gustava Ginzela.

Vyprosil, sestavil, editoval a napsal Jan Šebelka
Podivín, který okrášlil svět aneb Vzpomínání na Gustava Ginzela

Supervize: Miloslav Nevrlý
Texty: Aleš Jaluška, Miloslav Nevrlý, Pavel D. Vinklát, Hans Ginzel, Oldřich Lhotský, Roman Karpaš, Bernd Raffelt, Gustav Ginzel (Jiří Preisler), Naděžda Gutzerová, Otakar Štěrba, Jaromír Štětina, Jiří Haleš, Mnislav Zelený Atapana, Blahoslav Braun, Petr Tischer, František Sláma, Miroslav Krůta, Miloš Zapletal, Zdeněk Lukeš, Siegfried Weiss, Heinz Eggert a Jan Šebelka

Foto: Roman Karpaš, Miloslav Nevrlý, Jiří Haleš, Jan Šebelka, Milan Drahoňovský, Aleš Ječmen, archiv Jiřího Langera, Gustav Ginzel, Rudolf Ginzel, Richard Višňák, František Sláma, Otakar Štěrba, Miroslav Krůta, Martin S., Aleš Tauchman, Petr Bíma a archiv.

Kresby: Petr Ferdyš Polda

Grafická úprava a obálka: Petr Bíma, www.petrbima.cz

Publikace Jizerské hory včera a dnes

Jan a Šimon Pikousové, Otokar Simm, Petr Kurtin

Řada proměn podhůří přináší zprávu o naději a lidské vytrvalosti. Do zchátralého domu v téměř opuštěné vsi Peklo se na počátku 21. století nastěhoval citlivý člověk – grafik Petr Bíma z Liberce. Starou hospodu, nazývanou v letech 1898–1913 U Třešňové aleje, opravil a usadil se v ní natrvalo. Žádné krátké nadšení: vytrval tu a dnes dokáže o minulosti vesničky Karolintal zasvěceně vyprávět. Starý název hospody nebyl samoúčelný, pekelské třešně bývaly vyhlášené. Na jaře se chodilo za jejich květy a na počátku léta je coby pozornost pro hosty dávali v hostinci v misce na každý stůl.

Stránka v PDF

Rozhovor Jana Šebelky s grafikem a fotografem Petrem Bímou

MF DNES 2. srpna 2008

PEKLO NENÍ PEKLO – Grafik Petr Bíma opustil Liberec a usadil se v osadě Peklo u Rasnenavy na Frýdlantsku. Založil tam občanské sdružení Karolinthal, které má jediný cíl: pomáhat zvelebovat zapadlý a opomíjený příhraniční kout. Má výsledky i velké plány – třeba stavbu rozhledny.

Opustil město a pomáhá vesnici

Peklo – Grafik Petr Bíma se před pěti lety rozhodl přestěhovat z Liber-ce do polorozpadlého penzionu v osadě Peklo u Raspenavy ve Frýdlantském výběžku, který dva roky před tím koupit od bývalých majitelů. Peklo, dříve Karolinthal, postihl osud mnoha pohraničních obcí, ze kterých bylo po II. světové válce vyhnáno původní obyvatelstvo. Z dřívějšího Karolinthalu nezbylo téměř nic. Zmizely třešňové aleje, malá porcelánka i většina domů. Zašlou slávu obce se snaží vzkřísit občan-ské sdružení Karolinthal, které Petr Bíma založil s několika dalšími nadšenci.

Jak se starousedlici dívají na to, že jste dali vašemu občanskému sdružení německý název Karolinthal?

Starousedlíků přímo tady v Pekle moc není, jedná se spíše o rekreační osadu. Přes 80 procent lidí, kteří v Pekle žijí, tvoří především chalupáři a rekreanti. Většinou jsou z Prahy, Liberce, Jablonce, Brna a dalších obcí a měst. Lidí, kteří tady mají trvalý pobyt, je opravdu málo. Protože valná většina obyvatel a vlastníků domů v Pekle jsou členy tohoto občanského sdružení, tak společně rozhodovali o jeho názvu. Uspořádali jsme kvůli tomu malé referendum. Jelikož se jedná o německý název a pro některé to bylo opravdu ne-skousnutelné, museli jsem ho opakovat třikrát. Název Karolinthal vždy zvítězil s jednoznačnou převahou, přičemž byly ve hře i názvy „Za Peklo krásnější“, „Peklo“, „Karolinino údolí“ a podobně.

Proč Karolinthal? Peklo je dobré jméno.

To je právě ono! Mnohokrát jsem měl pocit, že někteří lidé nehlasují pro název saružení, ale zaměňuji si to s hlasováním o názvu osady. Osada se stále jmenuje Peklo, byť dříve se jmenovala Karolinthal, na počest manželky Christiana Philippa z Clam-Gallasu Karoliny rozené Šporkové. Peklo je opravdu dobré jméno a my ho určitě měnit nechceme.

Na druhou stranu, kdyby se občanské sdružení jmenovalo stejně jako osada, připadalo by mi to trochu fádní. Karolinthal vystihuje počátek minulého století, kdy byla osada v nejlepším rozkvětu. Je to taková malá úcta k tomu, že to tady někdy vypadalo utěšeněji a lidé, kteří
tu žili, byli na svoji vesničku, která v roce 1910 čítala až 369 obyvatel, patřičně hrdí.

Zřejmě nelitujete, že jste právě sem z Liberce odešel.

Není čeho litovat. Z Liberce se stává město úplně jiného typu, než jak vypadalo, když jsem před pěti lety odcházel. Rychlé zastavování středu města, výrazně mění jeho tvář a je otázkou, jestli k lepšímu. Jsem raději, když do Liberce nemusím, odvykl jsem si na dopravní zácpy, hluk tramvají apod. Až teprve v klidu venkova si člověk uvědomí jaké zátěži byl nedobrovolně vystaven. To je ale samozřejmě každého věc. Ovšem přiznávám, že jsem bez tepu města, jeho lidí, být kdysi nemohl.

Nedaleko libereckého Teska jste měl zavedené grafické studio. Zrušil jste ho a zřejmě tím přišel o dost zákazníků zvlášť proto, že Peklo není ideálním místem pro příjem signálu mobilních operátů a jak vím, ani internet tady často nefunguje.

Překvapilo mě, že k žádnému radikálnímu odlivu klientely nedošlo. Určitě někteří odešli, ale vina spíše
byla ve mně, protože rekonstruovat dům, budovat nové firemní prostory a pracovat ve své branži naplno prostě nejde. Klientela se pomalu rozrůstá o regionální firmy a živnostníky, pořád je něco nového. Velmi dobře funguje spolupráce s místní samosprávou, ať už s městem Raspenava, do jehož působnosti Peklo spadá, tak s obcí Lázně Libverda a dalšími. Co problémem v Pekle opravdu je, to je signál na cokoliv, ať je to televize, mobil nebo internet. Je to údolíčko, málo stálých obyvatel a dovolání u operátorů žádné. Někdy je až komické, že vám stále dokola nabízejí nějaké nové mobilní produkty, aniž by tušili, že nejsou ani schopni tuto lokalitu pokrýt základním signálem. Řešení sice jsou, jako přesměrování hovorů na pevnou linku, IP telefonie, externí antény a podobně, ale potom se vše prodražuje.

Proč o tom mluvím. Měl jste zřejmě dost práce s resuscitací firmy, ale vy jste už před dvěma lety dal dohromady sdružení, které si dalo za cíl: Zvelebování, rozkvět a rozvoj osady Peklo ku prospěchu a zkvalitňování života obyvatel v ní trvale bydlících, rekreantů v rekreačních objektech … Co vás k tomu vedlo?

Bylo to velmi spontánní, několik sezení v místní restauraci a nápad byl na světě. Potřeba dělat něco společně tu byl dlouho a teprve před rokem se nám tomu podařilo dát formu. Vždycky to bylo tak, že někdo řekl:, Je potřeba…“ a čekalo se. Až jsme zjistili, že to, co si neuděláme sami, nemáme.

Jak se vám zvelebování daří?

Myslím si, že se nám povedlo dost věcí, i když někteří možná očekávali více. Zrekonstruovali jsme dvoje boží muka, jedny jsme nechali i vysvítit, udělali tiovou lávku přes Pekelský potok, vyčistili a zpřístupnili studánku na úpatí Pekelské-ho vrchu, vyrobili a umístili lavičky pro turisty a pustili se do obnovy cesty od rybníku Petr k výše zmíněné lávce.

Do toho jsme suplovali práci správy silnic, jako bylo ořezání náletů a keřů, které zabraňovaly výhledu v nepřehledných úsecích silnice vedoucí Peklem. Většinu věcí, co jsme si předsevzali do konce roku 2007, jsme splnili. V letošním roce chceme dokončit navigační cedule, obnovit přístupovou cestu k Přebytku, zrenovovat poslední boží muka, které se zde nachází.

Karolinthal byl kdysi proslavený třešňovými alejemi. Zbylo z nich něco a nechce vaše sdružení znova nějaké třešně vysázet? Vůbec, jak dalece chcete Peklo vizuálně přizpůsobit jeho historickému vzhledu?

Třešňové aleje v Pekle byly opravdu legendární. Dodnes jsou ještě zbytky vidět, staleté třešně najdete vedle statku i na spojné cestě do Lázní Libverda. Peklo jimi bylo vyhlášené. Pan Miroslav Jech z Hej-nic, který nám s velkou ochotou poskytuje historické dokumenty o Pekle, se zmiňuje o stálé žádanosti roubů z těchto třešní mezi sadaři a šlechtiteli. Byly a jsou stále výborné. O výsadbě nových stromů jsme zatím neuvažovali.

V Pekle žili dva významní spisovatelé – Antonín Zeman, otec Antala Staška, a hlavně Václav Kaplický. Neměli by tady mít někde pamětní desky?

Zde uvedu citaci pana Miroslava Jecha z internetové stránky www.karolinthal.cz: „Nejucelenější obraz o životě v Karolintale (Pekle) kupodivu podal Čech Antonín Zeman, otec Antala Staška a děd Ivana Olbrachta. Tento krkonošský písmák zde byl ve svém mládí v létech 1832-1833 na „handlu“. Usazen v německé rodině výměnou za jejich syna se zde učil německy, ten se zase učil česky v jeho rodině ve Stanovým. Život v místní škole, živobytí na chalupě, cesty s jeho, jak píše, „německým tatíkem“ na trhy do Žitavy s vypůjčeným vozem i koněm s nakoupeným dřevěným zbožím popisuje velmi sugestivně. Píše o hojném počtu zvěře, o pytlácích, ale hlavně o tom, že se ve svém životě už nikdy tak dobře neměl. Domů chodil jen na velké svátky a na konci školního roku, jak jinak než pěšky přes Smědavu: bylo to pouhých 40 km.“

Dlouhá léta zde také na chalupě žil spisovatel Václav Kaplický, právě zde vznikaly historické romány „Železná koruna“ a „Kladivo na čarodějnice“. Z oken své chalupy v sousedním Přebytku se před 50 léty do pekelského údolí díval známý ilustrátor a pozdější uznávaný sklářský výtvarník Václav Plátek.

O pamětní desce panu Kaplickému vážně přemýšlíme, jeho dům je téměř nezměněn od doby jeho pobytu v Pekle. Je to první dům po levé straně, když do Pekla přijedete směrem od Lužce.

To nejlepší jsem si nechal na konec. Proslýchá se, že vaše občanské sdružení chce postavit na Pekelském kopci rozhlednu. Jak jste na to přišli?

Naše sdružení je pouze iniciátorem tohoto ambiciózního projektu. Myšlenka vznikla v hlavách našich dvou členů Zdeňka Kerharta a Gregora Kubáta. Nápad je to určitě vynikající a získává podporu okolních měst, obcí a dalších regionálních institucí. Dva kilometry vedle nás jsou lázně, takže by to bylo určitě i zpestření procházek lázeňských hostů. Na rozhlednu by navazovaly naučné a turistické stezky, popř. cyklostezka. Pod Pekel-ským vrchem se nachází rybník Petr, kde se dá kromě rybolovu i koupat, takže místo je to určitě z hlediska turistiky zajímavé.

Jan Šebelka

Petr Bíma (35)
Vzdělání: Česká zemědělská univerzita Praha
Zaměstnání: grafické studio
Rodina: svobodný
Koníčky: fotografování

… zcela určitě by ho čekal podobný osud jako stovky podobných průmyslových budov v regionu a dnes by po něm nebylo ani stopy, kdyby se před pár lety neobjevil jakýsi Marek Vávra a nerozhodl se celý pivovar znovu obnovit a vrátit mu někdejší slávu. To, co se tehdy zdálo jako naprosté šílenství, je dnes naprosto úžasnou, ale hlavně zcela fungující realitou. Frýdlant by si měl dát Marka minimálně do městského znaku.

http://www.jizersketicho.cz/frydlant-mesto-vic-nez-na-severu/